OTÁZKY A ODPOVĚD

S jakými obtížemi může člověk vyhledat psychologa

Se vším. Vše, co člověk považuje subjektivně za problém, s tím je užitečné pracovat. Někdy mi klienti říkají, že je to banalita, že určitě lidé mají horší starosti. Na to říkám, že bolest či starost je vždy subjektivní, to co pro někoho je velkou bolestí, například rozchod s partnerem, pro druhé může být úleva. Nedá se srovnávat. Cokoliv, co pociťujeme jako starost, problém, obtíž či bolest, to si zaslouží pozornost. Každý jsme jiný, proto i prožíváme trable a bolesti různě

Kdy vyhledat psychologa?

Co nejdříve. U psychické bolesti a trápení je to stejné jako u fyzické. Čím déle si jí nevšímáme, tím se zhoršuje a prohlubuje a pak je dost často velmi obtížné s tím něco dělat. V naší kultuře si ještě lidé úplně nezvykli chodit se svými starostmi k psychologovi, i když už je to podstatně lepší, než před 15, 20 lety. Pro většinu z nás je normální pečovat o svůj vzhled, o svoje zdraví, stejně tak je normální pečovat o svoje psychické zdraví. Lidé často namítají, jsem přece „normální“ – to zajisté ano, ale každý se může ocitnout v nenormální situaci a okolo ní může vzniknout mnoho stresu, strachu, nejistot a ty je třeba zpracovat včas.

Jak poznám dobrého psychologa?

Lépe je se zeptat, jak poznám pro sebe vhodného psychologa. Terapie je vztah, proto je důležité, abyste ke svému terapeutovi měli důvěru. Nejprve je tedy důležité si říci, komu byste se s důvěrou svěřili – muži, ženě, mladšímu, staršímu. Dále je důležitý první kontakt, zda je Vám terapeut sympatický, zda Vám vyhovuje jeho přístup. Navázání vztahu trvá i několik hodin, proto pokud Vám terapeut po několika sezení nevyhovuje, případně jeho přístup, je dobré s ním o tom mluvit a případně změnit.

Jak může psycholog pomoci?

Psychologických přístupů je mnoho, liší se tím, jaký výcvik psychoterapeut absolvoval. U většiny je však základem rozhovor. Jak může pomoci rozhovor? Hned několika způsoby, za prvé je to určitý ventil, když jsme něčeho plní, honí se nám hlavou všelijaké myšlenky, tak je užitečné se s tím vším svěřit. Ne nadarmo se říká sdělená bolest poloviční bolest. Zároveň se vytvoří prostor pro nové možnosti. Dalším efektem je podělení se o starosti – už na to nejsme sami. Navíc, když nám ten někdo rozumí a chápe, pak můžeme začít lépe rozumět a chápat sami sebe, mohou se nám myšlenky lépe urovnat, můžeme najít opěrné body, které jsme pro všechny starosti neviděly a tak dále. Základními principy takového rozhovoru je naslouchání, respekt, porozumění a především neposuzování a nehodnocení. To pak vede k tomu, že člověk může být více sám sebou.

Když je základem se vypovídat, tak je možné se vypovídat kamarádce nebo kamarádovi?

Ano, to je samozřejmě velmi pomáhající a pro někoho dostatečné. Být obklopen lidmi, kteří nás respektují, přijímají takové, jaké jsme, to je to nejlepší, co nás může potkat. Pokud nás vyslechne, pochopí, podpoří, tak je to velmi pomáhající. Pokud nám však začne vyprávět, že to nic není, že to také zažil a strhne pozornost na sebe, nebo nám začne dávat zaručené rady nebo říkat, že si za to můžeme sami, tak to opravdu nepomůže, naopak přitíží.

Jak dlouho trvá terapie?

To je skutečně těžká otázka. Obecně by se dalo říci, že čím je problém hlubší, například se již projevuje v těle (například bolestmi hlavy, žaludku či jinak) nebo se projevuje neopodstatněnými emocemi či chováním (když emoce jsou nadměrné, chování nepřiměřené - úzkosti, strachy, smutky až deprese, vzteky apod.), tak tím déle terapie trvá. Já osobně odděluji

Poradenství – když klient přichází a potřebuje poradit například s tím, že se bojí, že neuspěje u zkoušek, např. u státnic. V tomto případě rozebereme, čeho se bojí, co všechno by se z jeho pohledu mohlo stát, jak moc jsou jeho obavy reálné – pracujeme především s myšlenkami a představami. Naučím jej nějaké techniky práce s myšlenkami a představami, dále si osvojí techniky pro uvolnění stresu a napětí. A v tomto případě těch sezení může být od 1 do 4. Ve chvíli, kdy klient ovšem tyto techniky zvládá, „hlava“ mu říká, že se nic neděje, že se nemusí bát, ale přesto problémy přetrvávají, pak se začínáme domlouvat na terapii.

Terapií se dostáváme hlouběji, už se nepohybujeme pouze v úrovni hlavy (ta všechno ví), ale problém je v emocionální úrovni, patrně někde došlo k „zablokování“ emocí s tímto problémem a je třeba toto místo najít a odblokovat – a toto je již náročnější práce. Jednak práce s emocemi je obecně náročnější, protože se celý život učíme svoje emoce potlačovat. Taky Vám asi doma říkali: nevztekej se, neboj se, dávej, pozor, soustřeď, a tím nám úspěšně posílili racionální, kognitivní složku a upozadili právě ty emoce. Ty jsou pak někde uzavřené, potlačované a napovrch se dostávají právě oněmi „patologickými“ emocemi nebo tělesnými projevy, které nás v životě obtěžují. Je potřeba se k nim dostat, přijmout je za naši součást. Když už je vykutáme, tak přichází období, které není zrovna nejpříjemnější – emoce jsou tady, jsou zpravidla velmi silné a všude přítomné. Často cítíme, s čím jsou spojené, vracíme se k nepříjemným zážitkům, které byly léta potlačeny. Těžké období, ale je nutné pro stabilizaci. Pro člověka je přirozená harmonie, takže pokud je emocím dán volný průchod, porozumíme jim, kde se berou, dovolíme si je cítit, tak pak se postupně uvolní a jejich intenzita se sníží. A to je cíl. Mít možnost cítit svoje emoce, kladné i záporné – být v souladu sám se sebou a tudíž spokojený a vyrovnaný. To je pěkný závěr té složité cesty, ne? A teď zpátky k té délce? Záleží na klientovi, kam až se chce v terapii dostat, vždy ji může ukončit právě ve chvíli, kdy cítí, že je to pro něj takhle v pořádku. Pro někoho je to po 6 sezeních pro jiného po 20 sezeních. Mám klienty, kteří chodí do terapie již několik let, protože vnímají terapii jako celoživotní proces, stejně jako chodíme na kosmetiku nebo ke kadeřníkovi. Záleží na každém z nás.

Jakou terapii využíváte ve své praxi?

Můj přistup ke klientům je spojen se dvěma muži, kteří mě velmi ovlivnili. Jedním je C.R. Rogers zakladatel humanistické psychologie a přístupu zaměřeného na klienta. Tohoto pána jsem osobně bohužel nepoznala, protože zemřel právě v roce, kdy jsem nastoupila na fakultu studovat psychologii. Ale když jsem začala číst jeho knihy a učit se o jeho přístupu zjistila jsem, že přesně takto to cítím.

Velký respekt k lidem, miluju lidi, ať jsou jakýkoli, cítím obdiv ke každému člověku, právě proto, že je. To že je člověk zlý, například týrá své děti nebo ženu, není omluvitelné, ale je to důsledek nějaké jeho traumatizace, mělo by se s ním pracovat. To, že neexistuje systém, jak např. s takovými lidmi pracovat, to už je bohužel jiná věc. Dle mého názoru je to chyba systému, ať už společenského, školského nebo rodinného.

Představuji si, že v každém je dobré jádro, které je však často skryto pod mnoha vrstvami. Představuji si takovou cibuli, na povrchu je tvrdá slupka – to je to naše chování navenek, abychom nebyli zranitelní, vytvořili jsme si spoustu obran, to jsou ty jednotlivé slupky již tenčí, kterými je pokryto jadérko – pravá podstata nás samotných. A než se k jadérku dostaneme, není to příjemné a také se hodně napláčeme. Ale když ho objevíme, tak jsme sami sebou, šťastní a spokojení, v souladu se sebou a s druhými, zní to skoro jako pohádka. Jedna klientka to nazvala jako takové světlo, které se objevilo uvnitř ní, a které se postupně zvětšuje. Aby se ta cibule mohla začít loupat, potřebujeme zažívat pocit bezpečí, přijetí, porozumění, zájmu a respektu. To je to, co svým klientům nabízím.

Druhým mužem je A. Pesso, zakladatel PBSP terapie, tohoto člověka jsem měla možnost a čest zažít a učit se od něj. Bohužel letos zemřel, ale byl to skvělý člověk, od něhož jsem se naučila, že učit se znamená být žákem a dělat chyby, a ne hned chtít být mistrem. Díky C. R. Rogersovi jsem se naučila být sama sebou, ale přesto byly situace, kdy jsem „zakopávala“ o svoji historii a nedokázala se některých emocí zbavit. PBSP terapie mi pomohla pochopit, že současnost žijeme optikou minulosti, a že opakovaně vstupuje do podobných situací a cítíme se podobně, jako jsme se cítili, když jsme byli dětmi. Zjednodušeně řečeno pohybujeme se po „starých mapách“, které jsme si vytvořili díky našim vychovatelům. A. Pesso popisuje 5 základních neurofyziologických potřeb, které každé dítě, každý člověk má a usiluje prostřednictvím rodičů (vychovatelů), později prostřednictvím sám sebe o jejich uspokojení. Pokud jsou tyto potřeby naplněny ve správném čase, na správném místě a těmi správnými lidmi, pak je vše v pořádku a my se můžeme v životě cítit šťastni, naplněni, spokojeni a umíme si tyto potřeby naplňovat sami. Pokud ne, tak stále toužíme po naplnění, očekáváme to od našeho okolí v dospělosti a oni to nedělají a my jsme frustrovaní, rozcházíme se a hledáme dál – nespokojení, nenaplnění, nešťastní. Pak musí přijít PBSP terapie, která pomocí tzv. struktur dokáže odhalit starou mapu, tedy ty nenaplněné potřeby a vytvořit novou mapu – tedy to, co jsme potřebovali, od koho a kdy. Jako kdybychom nahráli nový program (zasunuli novou disketu, našli chybějící částečku puzzle), přijde úleva a my můžeme život prožívat plnohodnotněji. Takto to může pro někoho znít velmi složitě, pro jiného zase příliš jednoduše, až mysticky. Je to potřeba zažít.